[ úvodní stránka | epizody | herci | galerie | články a rozhovory | různé | multimedia | diskusní fórum | kniha návštěv | odkazy ]

"A Moment in Manhattan"

Odvysíláno v USA:
21.02.2005
Scénář:
Michael Green
Režie:
Michael Schultz
Přepis:
Rosemary
Překlad:
petrSF

Epizoda 3.16 - "Setkání na Manhattanu"

{Souhrn předchozích dílů}

[Ephram říká Amy o konkurzu na Julliardu.]

DR. ABBOTT: (HLAS) V předchozích dílech...

EPHRAM: Pozvali mě na ten konkurz.

AMY: Na Juilliard?

[Ephram přikývne.]

AMY: Panebože!

[Amy ho obejme.]

[Edna a Irv se hádají v pracovně.]

EDNA: Proč ne? Myslela jsem, že chceš psát.

IRV: Asi to nechápeš. Nežádal jsem tě o nic jiného, než abys se mnou odjela, a to jsi nemohla.

EDNA: Víš co, jdi si hodit mašli. Skončila jsem.

[Edna a Irv sedí před svým domem na lavičce.]

IRV: Myslím, že potřebujeme pauzu. Nechci ti to mít za zlé, Edno.

[Ephram vchází do kavárny, aby viděl hrát kapelu Madison.]

[Ephram mluví s dr. Brown o Madison.]

EPHRAM: Tuhle jsem se šel podívat na Madison. Na autě jsem měl leták její kapely.

DR. BROWN: A viděl ses s ní?

EPRHAM: Ne. Odešla z kapely.

DR. BROWN: Máš její číslo?

EPHRAM: Jo, Jay mi ho dal.

[Ephram vytáhne z kapsy ubrousek a rozbalí ho. Je na něm telefonní číslo: 555-0197.]

EPHRAM: Možná jí bude chtít Delia zavolat nebo tak.

DR. BROWN: Možná.

[Dr. Abbott říká Amy o Madison.]

DR. ABBOTT: Musím ti něco říct. Madison odjela z Everwoodu, když zjistila, že je s Ephramem těhotná. Jsem si jistý jen jedním. Ephram o ničem z toho nemá tušení.

{Konec souhrnu předchozích dílů}

[Záběr na panoráma hor.]

IRV (HLAS): Lidé přišli do horského městečka zdaleka. Já přišel ze severu, abych nalezl smysl.

[Záběr na panoráma New Yorku.]

IRV (HLAS): Doktor přišel z města, aby unikl zármutku. Osud měl pro oba jiné plány.

[Střih do Irvovy pracovny – Irv píše při lampičce na laptopu.]

IRV (HLAS): Asi byste řekli, že je lepší, když vás osud nechá na pokoji. Když vám skříží cestu, můžete se vsadit, že se váš život změní - zřídkakdy k lepšímu, ale vždy se prohloubí.

[Ednina kuchyně – Edna si o samotě dělá večeři.]

IRV (HLAS): Nejvíce dostane vždy zabrat srdce. Nic jiného tak nebolí. Jako když obětujete královnu. Stále můžete hrát, ale cítíte, že už jste prohráli.

[Amyn pokoj – zničená Amy leží v posteli. Dr. Abbott zaklepe na dveře se sklenicí pomerančového džusu.]

IRV (HLAS): Ale krutostí osudu zlomené srdce stále bije. Ať byste si přáli jakkoli, aby se zastavilo. Takže se nadechnete, uděláte další krok, znovu se vzbudíte do nesoucitícího ticha.

DR. ABBOTT: Amy, nechceš vstát?

AMY: Ani ne.

[Dr. Abbott položí sklenici a odejde.]

[Dům Brownových – Delia a dr. Brown si čtou v pracovně. Ephram prochází kufry.]

IRV (HLAS): Jdete dál a předstíráte před celým světem, že jste teplokrevné stvoření.

EPHRAM: Delio, dohlédni, ať se pořádně sbalí.

[Ephram dá před Deliu kufr a azamíří nahoru.]

DR. BROWN: Umím se sbalit.

DELIA: Myslí žádné flanelky. Ty se v New Yorku nenosí.

DR. BROWN: Aha. Možná potřebuju pomoct.

DELIA: Až tam přijedete, bude ti líp, tati. Nebudeš tolik myslet na paní Hayesovou.

[Dr. Brown se na dceru usměje.]

[Znouvu střih na Irva, jak píše.]

IRV (HLAS): Doktor i já jsme o tom věděli své. Oba jsme ušli dlouhou cestu, jen abychom zjistili, že smysl pomine a zármutek může převážit jakékoli štěstí a že když si myslíte, že už vás osud vytrestal dost a je možné znovu doufat, přijdou skutečná překvapení.

[Irv odhalí titulní stránku, jeho kniha se jmenuje "Horské městečko".]

{Úvodní titulky}


[Ordinace dr. Browna – Dr. Abbott zaklepe na dveře.]

DR. BROWN: Ano?

[Dr. Abbott vejde dál. Dr. Brown sedí za stolem. Dr. Abbott k němu přijde a podá mu obálku.]

DR. BROWN: Co je to?

DR. ABBOTT: Dopis.

DR. BROWN: Pro mě? Jsem přímo před vámi.

DR. ABBOTT: Tohle si žádá formální přístup.

[Dr. Brown otevře dopis a čte si ho.]

DR. BROWN: Výpověď. Sepsal jste výpověď. No, to je velmi pozorné, Harolde, děkuji. Nechci být nevděčný, ale proč podáváte výpověď dnes?

DR. ABBOTT: Protože mě za pět minut vyhodíte a já bych si rád uchoval nějakou důstojnost. Udělal jsem něco, co se vám bezpochyby a po právu nebude líbit.

DR. BROWN: Znovu jste spotřeboval všechno mléko? Už jsem vám řekl, že když přijdete dřív, klidně si poslužte.

DR. ABBOTT: Řekl jsem to Amy. O Madison, o Ephramovi, o těhotenství. Všechno.

[Výraz dr. Browna povadne.]

DR. ABBOTT: Vím, že jste mi věřil. Ale nemohl jsem lhát. To vlastně není pravda. Mohl jsem lhát. Zasloužila si znát pravdu. Tak jsem jí to řekl. Moc dobře vím, jaké to pro vás bude mít následky, tak jsem sepsal výpověď.

DR. BROWN: Už mu to řekla?

DR. ABBOTT: Ne.

DR. BROWN: A řekne?

DR. ABBOTT: Neví co dělat. Leží v posteli a vyhýbá se rozhodnutí. Vůbec jí nezávidím. Na jednu stranu je to dívka zamilovaná do svého kluka, která chce, aby znal pravdu. Na druhou stranu je to dívka zamilovaná do svého kluka, která ho nechce ztratit nebo zničit těsně před nejdůležitějším konkurzem jeho života.

[Dr. Brown položí dopis před dr. Abbotta na stůl.]

DR. BROWN: Vemte si to zpátky, Harolde. Výpověď nepřijímám.

DR. ABBOTT: Ale já se podílel na tom, že jste to Ephramovi neřekl, když jste měl příležitost. Zradil jsem vaši důvěru.

DR. BROWN: Někdo musel. Vraťte se do práce.

[Dr. Abbott se otočí k dochodu.]

DR. ABBOTT: Ztěží teď mohu nabízet radu, ale jednou jste to chtěl Ephramovi říct. Teď k tomu možná máte poslední příležitost.

DR. BROWN: Nejdříve s ním poletím do New Yorku na konkurz. Tvrdě pro to dřel. Zaslouží si šanci na budoucnost. Proto jsem to před ním tajil.

DR. ABBOTT: Jste si jistý?

DR. BROWN: Čekal jsem dost dlouho. Nemůže mě nenávidět víc, než už bude.

DR. ABBOTT: Možná vás nebude nenávidět.

DR. BROWN: Já ano.

[Dr. Abbott se otočí a odejde.]


[Ephramův pokoj – Ephram si balí tašku, na dveře zaklepe Amy.]

EPHRAM: Čau. Ano, vím, že tam jedeme na dva dny a balím věcí jako na měsíc. Hele, přemýšlel jsem, až zítra přistaneme, mohli bychom jít rovnou do H&H na housky ke snídani.

[Ephram dojde k Amy a políbí ji na tvář. Pak se vrátí ke skříni.]

EPHRAM: Ale nejdřív musíš splnit slib a ochutnat lox. Odmítat ochutnat naši hnusnou rybu se počítá jako urážka.

Pozn. překladatele: LOX - specialita židovské kuchyně, bageta obložená uzeným lososem.

AMY: Musím ti něco říct.

EPHRAM: Co se děje?

AMY: Nemůžu s tebou jet do New Yorku.

EPHRAM: Tvůj táta zase vyvádí? Řekni mu, že máš svůj pokoj, klidně mu místopřísežně podepíšeme oddělený postele.

AMY: Ne, nejde o mýho táta, spíš o tvýho.

EPHRAM: O mýho tátu? Co je s ním? Teda co přesně je z těch spousty věcí jeho problém teď?

AMY: Přemýšlela jsem o tom a nemyslím, že bych s tebou měla jet. Už jsme spolu v New Yorku byli a s tátou jste na tom konkurzu tvrdě pracovali, myslím, že bys měl jet s ním.

EPHRAM: Hele, jestli mě chceš podvést, tak si alespoň vymysli lepší výmluvu. Nemocnýho příbuznýho nebo tak.

AMY: Myslím to vážně. Proč nemůžu mluvit vážně?

EPHRAM: Protože ses na ty housky těšila od chvíli, co jsme o tom poprvé mluvili.

[Ephram přijde k Amy.]

EPHRAM: Co se děje?

AMY: Nic.

[Ephram jí pohledem naznačí, že jí nevěří.]

AMY: Mám teď v hlavě zmatek. Nechci tě stáhnout s sebou.

EPHRAM: A co se ti to honí hlavou?

AMY: Promluvíme si, až se vrátíš, ano? Řeknu ti všechno. Slibuju.

[Ephram pokrčí rameny.]

AMY: Nedělej si s tím starosti. Leť do New Yorku, zazáři, dostaň se na Juilliard a přivez mi pizzu, jo?

[Amy ho obejme.]


[Tělocvična - Harold běhá na trenažéru.]

DR. ABBOTT: Někdy překvapím i sám sebe.

[Dr. Abbott zastaví stopky a sleze z trenažéru.]

DR. ABBOTT: Aby bylo jasno, snadno bych zvládl dalších 20 minut, ale respektuji omezený čas na těchto strojích. Ať je to jakýkoli.

[Objeví se Irv.]

DR. ABBOTT: Irve?

IRV: Harolde?

DR. ABBOTT: Posiluješ ucpané srdce? To je dobře. Nevěděl jsem, že sem chodíš.

IRV: Jistě, jsem tu pořád. Musím se udržovat ve formě.

DR. ABBOTT: To určitě. Chodím jsem třikrát týdně na odtučňovací lekce s Frankem. Jakto, že jsem tě tu nikdy nepotkal?

IRV: Dávám přednost večernímu cvičení. Pomáhá mi usnout.

DR. ABBOTT: Ale? A čemu se věnuješ? Silák jako ty - staré dobré činky, že?

IRV: Trochu z toho, trochu z tamtoho. Dneska jsem se přišel jen osprchovat.

DR. ABBOTT: Co se stalo se sprchou u vás doma?

IRV: Nic, jen ji mám zakázáno používat.

DR. ABBOTT: Zase jste se do sebe s matkou pustili?

IRV: Asi by se to dalo tak říct.

DR. ABBOTT: A jak by se to dalo říct přesněji?

IRV: Dalo by se říct, že jsme se odloučili.

DR. ABBOTT: Odloučili? Nemyslíš, že...

IRV: Před měsícem jsem se odstěhoval. Neřekla ti to?

DR. ABBOTT: Před měsícem? Ježíši. Jsi v pořádku? Kde bydlíš?

IRV: Spal jsem na gauči ve své kanceláři. Myl se tady. Hodně pracoval. Vlastně jsem s tím pěkně pohnul...

DR. ABBOTT: Zkusili jste si to vyříkat?

IRV: Tvoje matka na mluvení moc není. Víš, jaká je.

DR. ABBOTT: Vím, jak stará je. Vy oba. Utíká vám čas. Dobrotivý bože, kolikrát si myslíte, že se ještě zamilujete?

IRV: Možná už nikdy. A možná ano. Vím jen, že jsem to byl já, kdo odešel, a ona nerada odpouští.

DR. ABBOTT: To je pravda. Raději by dala ledvinu cizímu, než druhou šanci blízkému, ale stejně...

IRV: Svým vlastním způsobem jsi mi byl dobrý zeť. Měl bych ti za to poděkovat.

DR. ABBOTT: Nemluv tak.

IRV: Jinak to nejde. Zvoral jsem to. Asi za to budu po zbytek život pykat, ale nic s tím nenadělám, můžu se jen pokusit jít dál.

DR. ABBOTT: A myslíš, že jsi toho schopen?

IRV: Musím.


[New York – Dr. Brown a Ephram jsou v taxíku.]

EPHRAM: Těžko se tomu věří, co? Byli jsme pryč strašně dlouho. Je divný se sem vrátit.

DR. BROWN: Ještě nevím. Zeptej se mě, až si zavoláme pokojovou službu.

EPHRAM: Od léta jsem tu nebyl. Ale mám pocit, že jsem odsud nikdy neodešel.

[Dr. Brown se dívá z okénka.]

EPHRAM: Není ti něco?

DR. BROWN: Nejsem si jistý.

EPHRAM: Vím, o co jde. Jsi tu poprvé od mániny smrti. Přinese to s sebou spoustu vzpomínek. Bude to v pořádku.

[Ephram do dr. Browna láskyplně šťouchne. Usmějí se.]


[Taxík zastaví před hotelem.]

EPHRAM: Jsme tady.

[Dr. Brown a Ephram vystoupí a přivítá je Thomas z hotelu.]

THOMAS: Podívejme, kdo přijel.

DR. BROWN: Zdravím, Thomasi.

THOMAS: Vítejte zpět, dr. Browne. Rád vás vidím.

DR. BROWN: Já vás rovněž.

[Dr. Brown a Ephram vyjdou po schodech do hotelu.]


[Dr. Brown a Ephram jdou po chodníku v New Yorku.]

DR. BROWN: Panebože, koukni na to. To je...

EPHRAM: Jen dopravní ruch.

DR. BROWN: Je tu hluk, davy, plivanec na zemi, pizza chlápek jménem Ray, potraviny vede Korejec - život, jak má být. 5. avenue. Jak jsme mohli odjet?

EPHRAM: No, posadil jsi nás do auta a přinutil jet. Hele, zpomal.

DR. BROWN: Ne. Ne. Ty zrychli. V Everwoodu člověk zlenivý. Nemůžu uvěřit, že jsme byli pryč tak dlouho.

[Zastaví se u stánku s preclíky.]

DR. BROWN: Když si koupím preclík, budu za turistu?

EPHRAM: Jenom když za něj dáš víc než dolar.

DR. BROWN: Ne, nechápej mě špatně, zbožňuju Everwood, ale tohle je mé přirozené prostředí. Jako bych byl stvořen, abych tady přežil. Nohy stvořené pro chůzi po dlažbě. Plíce pro filtrovaní výfukových plynů. Na celém světe není žádné podobné místo. Vůbec žádné.

[Dr. Brown vkročí na silnici a nějaký řidič na něj naštvaně zatroubí.]

DR. BROWN: Hele, já tu jdu! Bože, je skvělé být zase doma.

[Přejdou ulici.]

DR. BROWN: Myslíš, že blázním?

EPHRAM: Ne, v pohodě. V depresi jsi už byl dost dlouho.

DR. BROWN: Já byl v depresi?

EPHRAM: Kluk tvý holky se probral z komatu, věř mi, jsem jediný člověk na světě, kdo tomu dokonale rozumí.

DR. BROWN: Na to už jsem zapomněl. Víš, manželé, holky, sousedky, všeho jsem se vzdal, než se vrátíme do Everwoodu, což se mi asi nebude chtít. Nechceš zajít na koncert? Myslím, že mi tam pořád dají lóži.

EPHRAM: Klídek, nemusíme stihnout všechno hned.

DR. BROWN: Chci dohnat ztracený čas. Bydleli jsme tu 15 let a nikdy jsme spolu nic nepodnikli.

EPHRAM: Jo, ráj na zemi.

DR. BROWN: Ne, vážně, je to poprvé, co jsme v New Yorku a máme se fakt rádi. Nevěřím, že jsem tě nikdy nevzal na bruslení do Rockefellerova centra nebo do Wolmanu. Hele, půjdeme bruslit, chceš?

EPHRAM: Tati.

DR. BROWN: Tak se půjdeme mrknout na kejklíře do parku.

EPHRAM: Nemůžu. Musím se jít zapsat na Julliard.

DR. BROWN: Dobře. A co večeře potom? Můžeme si zaskočit na 2.avenue. Ty, já a párek propečených steaků.

EPHRAM: Zvládneš to do tý doby sám?

DR. BROWN: Neměj strach.

EPHRAM: Jenom aby.


[Kuchyně u Abbottových – Amy a Bright jsou v kuchyni.]

BRIGHT: Něco je děsně špatně.

AMY: Teď ne, Brighte.

BRIGHT: Ne, vážně. Tohle je důležitý.

AMY: Důležitý jako že v domě hoří nebo že jsi překonal rekord ve videohře?

BRIGHT: Obojí. Poslouchej. Je mi skvěle.

AMY: Vážně na tebe teď nemám náladu.

BRIGHT: Přemýšlej. Nemám důvod se cítit skvěle. Mám život na draka. Právě mě vyhodili. Na zábavu je venku zima. Máma a táta si myslí, že jsem nula.

AMY: Jsi nula.

BRIGHT: Vidíš? Přesně. Nemám důvod bejt šťastnej. Ale jsem. Tak jsem přemýšlel. Proč?

AMY: Nevím, modlil ses? Ne, počkej, porno.

BRIGHT: Ne. To kvůli Jillian.

AMY: Promiň, ale ty se cítíš skvěle kvůli holce, co tě málem zažalovala a vyhodili tě kvůli ní?

BRIGHT: Protože jsem se jí omluvil, že mě po třech dnech přestala bavit a bral jsem ji jako onuci. Odkopnul jsem ji, ale pak jsem se omluvil a myslel to vážně. A teď se cítím skvěle.

AMY: Ty se máš. Tak jednoduchý.

BRIGHT: Tak víš, co udělám?

AMY: Nevím. Najdeš si novou práci?

BRIGHT: Vzhledem k tomu, že mám spoustu času, tak se omluvím každý holce, který jsem nezavolal, dal kopačky nebo jinak ublížil. Není to super?

AMY: Vážně, Brighte, nemůžeš se přihlásit jako doprovolník do nemocnice?

BRIGHT: Sepsal jsem seznam.

[Bright podá Amy dlouhý seznam.]

AMY: Řekni mi, že si děláš srandu.

[Amy se podívá na seznam.]

BRIGHT: Napadlo mě začít chronologicky od šestý třídy. Laura Lewisová – byla první ve třídě, který narostly. Nechala mě šáhnout. Ale pak přišel francouzák s Patricií…

AMY: Ty jsi chodil s Kaylou?

[Bright vytrhne Amy seznam z ruky.]

BRIGHT: To jsi neměla vědět. Sranda je, že ty jména na seznamu sama od sebe přibývala a přibývala.

[Brighta napadne další dívka a napíše si ji.]

BRIGHT: Jako Táňa Lopatková s vytetovanýma hodinama. Nebo to byla Táňa Hodinářová s tetováním na lopatce? Hele, jak se píše Cassandra?

[Amy jen odvrátí zrak.]


[Dům Harperových – Rose sedí u kuchyňského stolu a naštvaná Edna uklízí.]

ROSE: Jak se to proboha stalo? A proč jsi nám o tom neřekla dříve?

EDNA: Nebylo co. Byl tu chlap, teď už není.

ROSE: Chápu, proč se zlobíš.

EDNA: Ten parchant se na mě po pěti letech vykašlal, neměla bych?

ROSE: Měla by ses zlobit. Zuřit. Kdyby šlo o mě, možná by došlo i na násilí.

EDNA: Nemysli, že jsem ho vyřadila. Mám celou četu veteránů. Stačí lusknout a bude se zbitej válet na parkovišti.

[Edna rozbije talíř.]

ROSE: Když ti to pomůže.

EDNA: Se mnou si nedělej starosti. Jsem válečný veterán. Zavazovala jsem ustřelené nohy stříkající krev po celém stanu. Když mě jednou chytla křeč do ruky, musela jsem použít zuby. S nějakým frajírkem, co si ani neumí zavázat tkaničky, si poradím. Vem si prachovku a mě nech nádobí.

ROSE: Nemáš se za co stydět, Edno. Pořád k Irvovi něco cítíš.

EDNA: Neměla bych. Taková já nejsem. Když to Hal senior zabalil, bolelo to jako čert, ale z obecného hlediska to dávalo smysl a mé srdce se mohlo vzpamatovat. Teď je to už pár týdnů a já jsem pořád v tom. Když něco skončí, mělo by to skončit. Proč by mi mělo sejít na tom, že je polštáři jeho vůně.

ROSE: Protože ho pořád miluješ. Je to jako jed v krvi.

EDNA: Tak pryč s ním. Dej mi prášek a já si ho vezmu. Na tohle jsem moc stará.

ROSE: Možná kdybys o tom řekla Irvovi.

EDNA: Ne. Odešel. Myslela jsem, že to zvládneme. Měla jsem připravené koště, kterým bychom ten nesmysl zametli po práh, a on si odešel. Seděl tam na lavičce a řekl mi, že potřebujeme nekonečnou pauzu. Po tom se k němu nebudu plazit zpátky.

ROSE: To z tebe mluví pýcha. Ta v manželství nemá místo. Víš, co jsem musela udělat, aby mi Harold tři dny před svatbou neodjel na seminář?

EDNA: Nechci to vědět.

[Rose vstane a přijde k Edně.]

ROSE: Jde o to, že by ses takhle necítila, kdyby to manželství nestálo za záchranu.

EDNA: Radši bych po zbytek života vařila pro jednoho, než byla s někým, kdo se beze mě obejde.

ROSE: Teď to alespoň víme. Postaráme se o tebe.

EDNA: Jsem v pořádku, Rose.

ROSE: Vím, že ráda předstíráš, že se tě nic nedotkne, a někdy to i myslíš vážně. Dnes to ale tak není.

[Rose sundá Edně z věšáku kabát.]

ROSE: Tady. Vezmi si kabát. Jdeš se mnou.

[Edna se rozhlédne po opuštěné kuchyni a pak si vezme kabát.]

EDNA: Díky.

[Vydají se na odchod z domu.]


[Ephram jde po chodbě na Julliardu a v jedné ze tříd spatří hrát violonistku. Zastaví se a sleduje ji.]

[Dr. Brown vejde do nemocnice.]

[Ephram jde dál.]

[Dr. Brown prochází nemocnicí.]

[Ephram si prohlíží nástěnku a pak nakoukne do další třídy, kde se připravují studenti.]

[Ephram stojí ve frontě na registraci na konkurz. Kluk před ním se po zaregistrování otočí a vrazí při odchodu do Ephrama.]

EPHRAM: Dávej pozor, kámo.

[Ephram se obrátí na registrující.]

EPHRAM: Myslíte, že mě odrovná ještě před konkurzem?

REGISTRUJÍCÍ: Dávej si pozor na tmavé uličky.

EPHRAM: Já jsem Ephram Brown. Mám tu být ve čtyři v neděli.

REGISTRUJÍCÍ: (pohlédne do seznamu) Ano, správně. Takže v neděli ve čtyři.

EPHRAM: Bezva, a co budu do tý doby dělat?

REGISTRUJÍCÍ: (usměje se) Víš, kde je Carnegie Hall?

[Ephram jí úsměv oplatí a odejde.]


[Nemocnice – Dr. Brown jde po chodbě a vzpomíná na staré časy. Pak spatří Ricka, se kterým dříve pracoval.]

DR. BROWN: Ricku?

RICK: Jo? Andy? Nazdar, pod tím plnovousem jsem tě málem nepoznal.

DR. BROWN: Pořád tu děláš?

RICK: Pořád, jo, a je to pořád blázinec. Právě se chystám na dvojité aneurysma. Jak se máš? Pořád jsi v... Zemi nezemi?

DR. BROWN: V Everwoodu. Jo.

RICK: Jo, jo. Jak to tam jde?

DR. BROWN: Dobře.

RICK: Fajn. Fajn. Přišel sis zavzpomínat na minulost?

DR. BROWN: Jo. Něco takového.

RICK: Jasně.

DR. BROWN: Jak se má Tess?

RICK: Skvěle, už je jí devět. Nebo ne? Deset. Jo, Carol jí teď pořádala oslavu.

DR. BROWN: A jaká byla?

RICK: Byla fajn. Bylo to... nestihnul jsem ji. Víš...

[Jiný lékař si žádá Rickovy pozornosti.]

RICK: Hele, rád jsem tě viděl. Ale fakt musím jít.

[Rick odchází.]

DR. BROWN: Zlom vaz.

RICK: Díky.


[Náměstí – Ephram sleduje pianistu hrajícího na klávesy ulici. Pianista dohraje.]

EPHRAM: Hele, vadilo by, kdybych si to na chvíli půjčil?

PIANISTA: Jsi dobrý?

EPHRAM: Jde to.

[Pianista pokyne Ephrampovi, aby se posadil za klávesy. Ephram se posadí a začne hrát. Kolem se začnou shromažďovat lidé. Ephram dohraje, lidé mu zatleskají a Ephram se chystá k odchodu. Když se rozestoupí dav, spatříme tam stát Madison, která ho sledovala hrát.]

MADISON: Cvičil jsi.

[Ephram pozná její hlas a vzhlédne. Je omráčený, že ji tam vidí. Madison se usmívá. Ephram k ní přijde a pevně ji obejme.]


[Ephram a Madison přeruší objetí.]

EPHRAM: Ani nevím co říct. Jak se máš? Co tady děláš?

MADISON: Teď tu žiju. Pracuju nedaleko. Ale dost o mně, co tady děláš ty?

EPHRAM: Zrovna se hlásím na školy. Kvůli tomu jsem tady.

MADISON: Juilliard. Pozvali tě na konkurz.

EPHRAM: Jo, přijeli jsme s tátou, je to docela nářez.

MADISON: Táta je tu s tebou?

EPHRAM: Jo. Jo. Měl jsem se s ním setkat asi před deseti minutama. Ale ty bys měla jít se mnou, protože by tě určitě rád viděl.

MADISON: Nemůžu. Pracuju.

EPHRAM: Támhle je. Tati!

[Dr. Brown spatří Madison a Ephrama a zarazí se. Pak k nim dojde.]

EPHRAM: To je náhoda, co? Teď tu žije, věříš tomu?

MADISON: Ráda vás vidím, dr. Browne.

[Dr. Brown jí přikývne na pozdrav.]

EPHRAM: Kašli na práci, pojď s náma.

MADISON: Nemůžu. Fakt.

EPHRAM: Dobře, a co takhle snídaně zítra? Jo? Chci se toho na spoustu zeptat.

MADISON: Jo. Já taky. Dobře. Zavolej mi.

[Madison pohlédne na dr. Browna a pak dá Ephramovi své telefonní číslo.]

EPHRAM: Zavolám.

[Dr. Brown vypadá velmi nervózně.]


[Bright přijde k nějakému domu a zaklepe na dveře. Sára, jeho bývalá přítelkyně, otevře dveře. Je těhotná.]

SÁRA: Bright Abbott?

BRIGHT: Ahoj, Sáro. Nevěděl jsem, jestli si na mě budeš pamatovat.

SÁRA: Děláš si srandu? Pořád mám ty kousance.

[Bright si všimne Sářina břicha.]

BRIGHT: Jsi těhotná, nebo ses zrovna přecpala koblihama?

SÁRA: Je to holka.

BRIGHT: Malá holka v troubě, sladký. Proto ses...

[Bright ukáže na její prsten.]

SÁRA: Ne. Ne. Vzali jsme se skoro před rokem. Je to plánované.

BRIGHT: A já nemám ani naplánovaný, co si zítra vezmu na sebe. Dospěla jsi.

SÁRA: A co ty? Co děláš?

[Sára ho pozve dál.]

BRIGHT: Nic moc. Flákám se, přemýšlím, kde se to zvrtlo. Jako obvykle. Sem jsem přišel, abych se omluvil.

SÁRA: Za co?

BRIGHT: Za to, jak to mezi námi skončilo. Začal jsem to a pak jsem najednou vycouval, ale ty jsi byla fakt super a bylo úžasný, jak jsi mě připravila o panictví a tak vůbec a já... nezasloužíš si takový zacházení.

[Sára je tou omluvou zmatená.]

SÁRA: Brighte, nechci to dát znovu dohromady.

BRIGHT: Ne. Ne. Ne. O to nejde. Jenom se to snažím napravit.

SÁRA: To je od tebe moc milé. Jo, chvíli jsem byla mimo, jak jsi mi řekl, že potřebuješ čas pro sebe, a pak to den na to dal dohromady s Janet Millerovou.

BRIGHT: Jasně, Janet Millerová.

[Bright si připíše její jméno na seznam.]

BRIGHT: Jo. Bylo to hnusný.

SÁRA: Ale nakonec to bylo to nejlepší, co mě kdy potkalo. Pamatuješ na Mila Kornwallaceho?

BRIGHT: Jo, ten pošuk z matiky, co ti furt zíral za výstřih?

SÁRA: Jo, no, když jsem se kvůli tobě trápila, moc mi pomohl. Po pár týdnech jsme přestali mluvit o tobě a začali mluvit o nás. Teď je to můj manžel.

BRIGHT: Super, takže jsem vás dal dohromady. Vypadáš moc šťastně. Nikdy jsi mi nepřišla jako domácí typ.

SÁRA: Vždycky jsem se chtěla usadit.

BRIGHT: Fakt? Nikdy ses o tom nezmínila.

SÁRA: Jen jsem se nechtěla usadit s tebou. Bez urážky, jsi skvělý a zábavný kluk. Ale nejsi typ kluka, s kterým by si chtěla holka vybudovat domov.

[Bright neví co říct. Zaslechnou zvuk videohry.]

SÁRA: Hele, nechceš pobýt... Milo má na velké obrazovce puštěnou videohru.

BRIGHT: Ne, víš, mám tu dlouhej seznam omluv, takže... Ale pozdravuj ode mě Mila. A hodně štěstí s malou.

[Bright se vydá na odchod a Sára mu pomůže s dveřmi. Bright dojde k autu.]


[Ulice v New Yorku – Dr. Brown jde sám po chodníku. Vytáhne mobil a namačká číslo.]

DR.BROWN (do telefonu): Madison? Tady je Andy Brown. Vím, že nemáš důvod souhlasit, ale rád bych se s tebou setkal.


[Abbottovic kuchyně – Rose a dr. Abbott dělají večeři.]

ROSE: Nevím, proč se obtěžuješ.

DR. ABBOTT: Protože lžíce domácí polévky dokáže říci "miluji tě" stejně jako vyslovení "miluji tě"... zvlášť s tvým chřestem.

[Dr. Abbott políbí Rose na tvář.]

ROSE: Měla bych zavolat tvou matku dolů.

[Dr. Abbott znervózní.]

DR. ABBOTT: Ona je pořád tady? Ale byla tu na svačinu, předpokládal jsem obvyklý jednojídelní limit. Rose!

[Rose se vydá ke schodům, dr. Abbott ji následuje.]

ROSE: Edno! Tohle není normální den. Potřebuje nás. Je to problém?

DR. ABBOTT: Myslím, že "problém" bude brzy za námi a přesuneme se rovnou ke "katastrofě". Narazil jsem na Irva žijícího v tělocvičně jako utečenec a pozval jsem ho na polévku. Myslím, že tušíš to nadělení.

[Edna se objeví na schodech.]

EDNA: Voní to dobře, Rose. Ale nevím, kolik toho dokážu sníst.

DR. ABBOTT: Ano, tak to bys možná měla jít. Jsi v depresi, to může zkazit chuť. Ale má to dobrý vliv na linii, najdeš si nového amanta, než se naděješ. Ty boží zázraky, nemůžeš je odepřít, nebo co takhle si dát šlofíka?

EDNA: Klídek, to já tu držím smutek, tak proč vypadáš, jako by ses posadil na minu?

DR. ABBOTT: Jen tak. Zapomněl jsem, že si musím zavolat. A honem.

[Dr. Abbott se vydá k telefonu, když vtom se ozve dveřní zvonek.]

DR. ABBOTT: Příliš pozdě. Ano?

[Dr. Abbott jde otevřít. Je to Irv.]

DR. ABBOTT: Ah…

[Irv vejde dál a spatří Ednu.]

IRV: Nevěděl jsem, že tu budeš.

EDNA: No, jsem.

IRV: Rád tě vidím. Rád bych vám představil kamarádku...

[Dovnitř vejde žena – Gretta. Edna vykulí oči.]

EDNA: Přivedl sis "kamarádku"?

DR. ABBOTT: Přivedl si kamarádku. Úžasné.

IRV: Tohle je Gretta. Doufám, že nevadí, že jsem ji vzal s sebou.

EDNA: Není to skvělé? Paráda. Evidentně jsi neztrácel čas. Pár týdnů o samotě a už si našel rajdu.

GRETTA: Pardón?

EDNA: Dobrá, tak tedy ženštinu. Ty vlasy, make-up, jako by se chystala na Kabuki... loví čtvrtého manžela a ty jí to žereš i s navijákem.

IRV: Kdyby ses uklidnila...

EDNA: Fajn, jestli chceš tohle, pár levných bot a hadříků, do toho, přeju ti hodně štěstí.

[Edna zamíří ke dveřím a Irv ji chce zastavit.]

IRV: Nenecháš mě to vysvětlit, že ne?

EDNA: S tím jsem už ztratila dost času, když jsem tě poslouchat musela.

IRV: S tvou pusou není divu, že jsem odešel.

EDNA: Jasně, příště měj větší štěstí. (ke Gréttě) Ve spaní prdí jako prase. Užij si to.

[Edna odejde.]

DR. ABBOTT: Irve, říkal jsi, že se zkusíš pohnout dál. Jedeš rychle.


[Hotel – Ephram cvičí na piáno. Nakonec skončí, zvedne mobil a zavolá Amy.]

EPHRAM: (do telefonu) Hádej, co jsem právě udělal?

[Střih do Amyna pokoje – Amy sedí na posteli.]

AMY: (do telefonu) Zaválel Haydna?

EPHRAM: To taky. Ale chtěl jsem ti říct o balíčku, který jsem ti poslal.

AMY: Nepovíš mi, co v něm je, co?

EPHRAM: Ne, ale měla bys ho dostat zítra ráno, takže nebudeš muset čekat moc dlouho.

AMY: Stejně je to ošklivý. Jak je v New Yorku?

EPHRAM: Skvěle. Dokázal jsem se dostat k hotelovýmu piánu, takže jsem prakticky nonstop cvičil. Tohle je moje první přestávka po třech hodinách.

AMY: Zdá se, že ti tam fakt hodně chybím.

EPHRAM: Poslyš, dneska jsem narazil na Madison.

AMY: Páni... Madison? Jak se má?

EPHRAM: Dobře. Fakticky dobře. Vypadala dobře. Neměli jsme šanci si popovídat, ale možná se znovu sejdeme zítra.

AMY: Ale zdála se ti být v pořádku?

EPHRAM: Jo.

EPHRAM: Jo, a tohle. Bylo to děsně divný. Choval jsem k ní všechny ty city a tak, ale je to úplně za mnou. Jako bych potkal sestřenici. Nicméně, chci, abys to věděla. Reakce?

AMY: Jen jsem překvapená. Znovu se s ní uvidíš?

EPHRAM: Jo, pokud s tím teda nemáš problém.

AMY: Ale ví o tom konkurzu, že jo?

EPHRAM: Jo.

AMY: Jenom nechci, aby tě něco rozptýlilo.

EPHRAM: Neboj. Jenom si popovídáme. Když si něco začne, uteču.

AMY: Tak jí teda ode mě pozdravuj.

EPHRAM: Děkuju.

AMY: Nejspíš by sis měl jít lehnout, čeká tě velký den.

EPHRAM: Jo, já nevím, cítím se víc než připravený.

[Amy je zticha.]

EPHRAM: Co je?

AMY: Jenom se pokouším říct něco lepšího než "Miluju tě".

EPHRAM: To mi bude stačit.

AMY: Tak tě teda miluju.

EPHRAM: Hned po konkurzu ti zavolám.

AMY: Dobře. Čau.

[Ephram zavěsí a začne znovu hrát.]


[Kavárna v New Yorku – Dr. Brown sedí u stolu a pije kávu, když spatří Madison. Madison ho rovněž spatří a dojde ke stolu.]

MADISON: Kde je?

DR. BROWN: Šel cvičit.

[Madison vypadá naštvaně a posadí se naproti dr. Brownovi.]

DR. BROWN: Poslyš, vím, že si zítra s Ephramem uvidíš...

MADISON: Ušetřete si to. Už jednou jsem vás poslechla a byla to chyba. Celý rok jsem litovala, že jsem neřekla Ephramovi pravdu. Tu chybu znovu neudělám.

DR. BROWN: Já vím. Chci, abys mu to řekla.

[Madison je zaražená.]

DR. BROWN: Neuplynul den, abych nemyslel na to, co s tebou je. Přemýšlel jsem, jak jsem to mohl udělat, co ses rozhodla počít s dítětem.

MADISON: Neřeknu vám, co jsem udělala.

DR. BROWN: Fajn. Neříkej. Nezasloužím si to.

MADISON: Vy to vůbec nechápete. Byla jsem na mizině a těhotná a nevěděla jsem co dělat. Neměla jsem nikoho, komu bych kromě vás mohla věřit, a vy jste mě poslal pryč, myslel jste, že peníze všechno spraví.

DR. BROWN: Ano, bylo to tak. Udělal jsem obrovskou chybu, Madison, a moc mě to mrzí. Myslel jsem, že chráním Ephrama, ale jen jsem mezi nás vložil více lží.

MADISON: Když jsem odjela, bylo to těžké. A byly okamžiky, kdy jsem si myslela, že to nezvládnu. Ale zvládla jsem.

[Dr. Brown přikývne.]

MADISON: Přišla jsem sem, abych vám to řekla. To je vše.

DR. BROWN: Víš, nikdy jsem moc nevěřil na osud. Žil jsem v tomhle městě hodně dlouho a viděl jsem svět, který můžeš kontrolovat svýma rukama, a od té doby vše, co jsem udělal, vše, co si mi stalo, se dělo mimo mě. A já v tom teď musím najít smysl a jediný smysl, který najít dokážu, je to, že všechny mé instinkty, všechny mé úmysly jsou špatné. Doufám, že tvé jsou lepší. Řekni mu všechno.

MADISON: To mám v plánu.


[Amyn pokoj – Amy leží na posteli a vejde Bright s balíčkem.]

BRIGHT: Ten cvok je v New Yorku půl hodiny a už ti poslal balíček.

[Bright položí balíček na postel a posadí se. Amy se posadí.]

BRIGHT: Přestane být někdy tvůj gigolo?

[Bright otevře balíček.]

AMY: Housky.

[Amy vyndá kartičku. Je na ní "Slib je slib".]

AMY: Slib je slib.

BRIGHT: Lox. Super.

AMY: Jo, ty jsou tvoje. Neměl bys být venku a omlouvat se?

BRIGHT (jí): Hotovo. Celej seznam. Řek jsem jim, že jsem vůl a že mě to mrzí.

AMY: A jak se jim daří?

BRIGHT (jí): Docela dobře. Pár holek se už vdalo, některý jsou na škole. Dvě dělají modelky, děkuji mockrát. A jenom jedna ztloustla.

AMY: Jodi Marie, hm?

BRIGHT (jí a směje se): Dalo se to čekat, hm?

AMY: Mmm, hmm.

BRIGHT (jí): Většina jich ale tu omluvu ocenila. Jo. Jedna mi dokonce řekla, ať jí zavolám. Člověk by řek, že se poučí.

AMY: Ve tvé povrchnosti dobrá práce. Udělal jsi první krok k vážení si žen.

BRIGHT (jí): Bylo divný je tak vidět. Hodně pro mě znamenaly a já pro ně, ale teď je jim beze mě dobře.

AMY: Čekal jsi slzy?

BRIGHT (jí): Jako by šly všechny dál, ale mě nebraly jako někoho, s kým by mohly jít dál.

AMY: Aha. No, usadíš se, až přijde správná doba.

BRIGHT (jí): A to bude kdy?

AMY: Až se na to budeš cítit.

BRIGHT (jí): Aha. A to bude kdy?

AMY: Pokud jsi normální člověk, řekla bych... dobře, co takhle? Když jsi to holky viděl, přál sis, abys s některou pořád byl?

BRIGHT: Ne.

AMY: Fajn. Chyběly ti někdy?

BRIGHT: Občas ve sprše, ale většinou ne.

AMY: Tak vidíš. Poznáš, s kterou máš skončit, až ti bude chybět.

BRIGHT: Tomuhle blábolu věří všechny baby, nebo je to jen tím, že jsi extra baba?

[Bright vezme balíček.]

BRIGHT: Vezmu je do kuchyně, než tu vyčíchnou.

[Bright vstane.]

BRIGHT: A mimochodem, co s Hannah děláte večer? Protože jedna holka, který jsem se omluvil, dělá v artkině a pořádají tam zabijácký hongkongský filmový festival, myslel jsem, že by bylo hezký jí ukázat, kde podle ní měli být její rodiče. Plus to mlácení mečema.

AMY: Není tady. Je konečně v daleký Minnesotě se svou rodinou.

BRIGHT: Fakt? Na jak dlouho?

AMY: Myslím, že do příštího týdne.

BRIGHT: Tak dlouho? To je děs.

AMY: Já vím. Povídej mi o tom. Ale jestli chceš, půjdu s tebou.

BRIGHT: Ne, Hannah je jediná, kdo mě nechá při filmu mluvit. Bez ní by to nebyla taková sranda.


[Dům Harperových – Irv sedí na lavičce před domem a Edna vyjde v županu ven.]

IRV: V osm ráno s hrnkem kafe pro noviny. Jako hodinky.

EDNA: To není milý. To je pronásledování. Nemám ti co říct a už vůbec co vyslechnout, takže si vem, pro co jsi přišel, a vypadni.

IRV: To bude problém, dámo, protože jsem přišel pro tebe.

EDNA: Je ti beze mě dobře.

[Irv vstane.]

IRV: Ne, zadrž, to nebylo rande. To...

EDNA: Ušetři si to. Nezajímá mě, co chceš říct.

IRV: Ale zajímá. Rozhodně zajímá. Viděl jsem, jak mi tam chceš utrhnout hlavu.

EDNA: To pořád můžu.

[Edna vezme Irvovi z ruky noviny.]

IRV: To je pravda, protože strašně žárlíš. Žárlíš, protože mě pořád miluješ.

EDNA: Nemiluju.

[Edna se vydá na odchod, Irv jde za ní a zastaví ji.]

IRV: Věřil jsem, že jsi se mnou skončila. Ale nevybuchla bys jako sud napalmu, kdybys mě pořád nemilovala.

EDNA: Ooh.

IRV: A kdybys na vteřinku zavřela pusu...

EDNA: Přestaň.

IRV: Řekl bych ti, že já tě pořád miluju. Miluju. Bože, je toho tolik, co ti chci říct. Tady.

[Irv vyndá z kapsy list papíru.]

EDNA: Co je to?

IRV: Stránka z mé knihy.

EDNA: Tvé knihy? Začal jsi s ní?

IRV: Dokončil jsem ji.

EDNA: Že to ale trvalo. Dobrá práce, Harpere.

IRV: Je toho víc. Je o ni zájem. Ta žena, kterou jsem přivedl, to nebylo rande, ty hloupá, to byla má kamarádka editorka z Annapolis.

EDNA: Editorka? Líbila se jí?

IRV: Říkala, že jí zlomila srdce. Chce ji vydat. Jestli ti tedy odpustí tu poznámku o hadrech.

EDNA: Takže to nebyla pochybná ženština?

IRV: I kdyby byla, existuje pouze jedna ženština, o kteru mám zájem. Odešel jsem z tohohle domu, protože jsem věřil, že mě svět volá na cestu. Nedokázal jsem udělat ani krok. Ty. Ty, Edno, jsi má cesta. Kdekoli jsi, je dobrodružství. Teď to vím. Přečti si to. Je to poslední stránka.

[Edna si vezme list.]

EDNA: Poslední stránka?

IRV: Ráno jsem se vzbudil a napsal ti novou.

[Edna začne číst.]

EDNA: Udělal jsem chyby a teď mě pronásledují výčitky. Hlasy a knihy jsou mi přátelé. Odešel jsem od své životní práce a ona o tom ani neví.

IRV: Pokračuj.

EDNA: Vím, že bych měl zapomenout, nechat to být a přijmout ztrátu. Vím, že bych měl jít, ale něco mi brání.

[Střih na dr. Browna, který ze střechy hotelu shlíží na New York.]

EDNA (HLAS): Výčitky se nadají vyléčit, ale dají se napravit. Můžete sedět a zoufat si, co jste všechno udělali špatně, poddat se prázdné fantazii toho, co byste udělali lépe, kdybyste se mohli vrátit, nebo to můžete udělat teď.

[Ephram přijde dr. Brownovi.]

DR. BROWN: S tímhle výhledem jsme tu bydleli patnáct let a já tě sem nahoru nikdy nevzal.

EPHRAM: Tenhle týden toho spoustu vynahrazuješ.

DR. BROWN: (přikývne) Dnes jdeš za Madison.

EPHRAM: Jo, až do centra. Jak dlouho myslíš, že mi to tam odtud bude trvat?

DR. BROWN: Doprava je dost rušná, měl bys asi vyrazit brzy.

EPHRAM: Nevím, jak mi to půjde na tom konkurzu.

DR. BROWN: Já ano.

EPHRAM: Nezakřikni to. Ale... jo, přemýšlel jsem, že jestli udělají tu chybu a přijmou mě, budu zase žít tady, takže možná...

DR. BROWN: Co?

EPHRAM: Možná byste sem chtěli s Delií přijet taky. Přestěhovat se sem zpátky se mnou. Zbožňuješ to tu a od tý doby, co jste se s Amandou rozešli, jsi na prášky. A v mikroskipickým městečku se tvé randící možnosti nerozšíří. Tady máš město plné žen o deset let starších než já, které si myslí, že jsi vhodná randící volba. Dokonalý.

DR. BROWN: Myslíš to vážně, viď?

EPHRAM: Neříkám, že budu bydlet s váma. Mohl by ses vrátit k chirurgii. Nebo ne. Tady taky potřebují dobročinné kliniky. A Delie bude brzy dvanáct. Hodně štěstí s nalezením mitzvah učitele v Everwoodu.

DR. BROWN: Nevím co říct.

EPHRAM: Zavlekl jsi nás do Everwoodu, abychom se stali skutečnou rodinou a... tehdy jsem si myslel, že jsi blázen. Tehdy jsi byl blázen.

[Dr. Brown se zasměje.]

EPHRAM: Ale nějak to fungovalo. Všechno, co jsme tam měli nalézt, jsme našli. Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale bylo to správné rozhodnutí. A měl jsi pravdu, o tolik jsme toho už přišli. Zůstaňme pospolu.

DR. BROWN: Děkuju, Ephrame.

[Dr. Brown ho obejme.]

EPHRAM: Ale jestli se mi tu rozbrečíš, tak dohoda padá. Jasný?

DR. BROWN: Ne, já... nikdy by mě nenapadlo, že na tom budeme takhle.

EPHRAM: Neměli jsme dobré vyhlídky.

DR. BROWN: Slibuju ti, že jestli to pak budeš pořád chtít, budu tu s tebou.

[Ephram se spokojeně usměje.]

EPHRAM: Dobrá, musím vyrazit za Madison.

DR. BROWN: Já vím.

EPHRAM: Je to dobrý, tati. Je to dobrý.

[Ephram je šťastný a úsměvem odejde.]

IRV (HLAS): Možná proto ze všech lidí v horském městečku pořád myslím na doktora. Dal život tolika lidem, jen aby mu byl ten jeho vytržen z hrudi.

[Edna a Irv sedí na gauči a čtou Irvovu knihu.]

IRV (HLAS): Ale nějak dokázat zapomenout na svůj zármutek a žal a vyjít vstříct novým vzpomínkám a novým chybám.

[Amy sedí ve svém pokoji a hledí na kartičku, kterou jí Ephram poslal.]

[Štastný Ephram jde ke stanici metra.]

HLAS (IRV): Myslím na něj a připomenu si, že je vždy důvod zkusit to znovu.

[Dr. Brown je stále na střeše a hleíd na město.]

HLAS (IRV): Myslím na něj a mohu doufat v naději.

KONEC