[ úvodní stránka | epizody | herci | galerie | články a rozhovory | různé | multimedia | diskusní fórum | kniha návštěv | odkazy ]

"Wish I May, Wish I Might"

Napsala:
CaliforniaDreamer
Překlad:
petrSF

Pod hvězdnou oblohou

Dokonalé.

Nepamatovala si, kdy to slovo použila naposledy, muselo to být už dávno. Po dlouhou dobu byl její život peklo na zemi a moc místa pro dokonalost v něm nebylo.

Před pouhým rokem to slovo nenáviděla. Chtěla dokonalost rozbít, roztříštit na milión kousků a dívat se jak padá k zemi. Nemohla snést pohled na něco tak pevného, tak čistého, tak nedotknutelného, když se jí život vymykal z rukou. Měla plán a dokonalost byla jeho hlavním cílem.

Ale smrt součástí plánu nebyla.

Colin zemřel a část jí zemřela s ním. Nebyla si jistá, zda ho pořád milovala (nebyla si jistá, zda ho vůbec někdy milovala, přece jen byla mladá) , ale potřebovala se ho držet. Některé věci jsou si souzeny a jí celý život říkali, že tou její je Colin. Tak to bylo dáno a tečka. Ale zemřel a náhle neexistoval žádný plán, alespoň ne žádný, který by dával smysl. Když neexistoval plán, jak měla vědět kudy se vydat? Co si měla počít?

Ale na ničem z toho teď nezáleží.

Vzdala se plánů a byl to opojný pocit svobody.

Protože konec konců Ephram rovněž nebyl součástí plánu.

Činí jí neskutečně šťastnou a nemůže si pomoct a má pocit, že je to možná špatně. Je teď poskvrněná, už není malá holčička, kterou bývala. Vidí, jak se na ní její otec smutně dívá a touží po své malé holčičce. Její matka na ni hledí hloubavě a Amy může téměř cítit její nostalgii.

Ale pak se na ni podívá Ephram, těma svýma velkýma hnědýma očima, a ona roztaje. Cítí se nechráněně a odkrytě. Ale je jí s ním dobře, i když ty oči vidí přímo skrze ní. Vzbuzuje v ní paniku, myšlenky splynou v jednu a srdce tluče jako o závod.

A když ji líbá - och, když ji líbá! - téměř se bojí, že se mu v náručí chvěje. Ephram je mocná droga a nejděsivější je, že si neuvědomuje, jaký účinek na ni má.

Udělala ze sebe takového blázna, když se rozbrečela, zatímco na ní ležel, úžasný jako vždy, a pokrýval ji nejintenzivnějšími polibky, které kdy okusila. Cítila se jako malá holka, hlavu jí zaplavily všechny ty myšlenky a obavy, že ho zarazila, když to sama inicializovala.

A byl na ni tak hodný, až příliš hodný. Jen s ní ležel, nechal ji spát.

Skutečně ji miloval.

Láska.

Znovu to slovo, nebezpečné, ohrožující její křehkou citovou rovnováhu. Ale možná teď nezáleží na tom, že by se něco mohlo pokazit, protože ho miluje, skutečně miluje. A je to tak úžasné, dokonalé (ačkoli váhá použít to slovo, zrezivělé a nezvyklé).

Byla s ním teď tak, jako nikdy s nikým jiným, a pořád jí z toho jde hlava kolem. Strávila dny (ne, mnohem mnohem víc) posedlostí a starostmi o to, aby to bylo dokonalé, že když byla připravena, když on byl připraven, když přišel čas, chtěla to už mít za sebou. Jen si odbýt to celé 'poprvé, postel plná růží' co nejrychleji a nejneočekávaněji.

Ale když vešla do té chaty a byly tam růže a byl tam on, ve své nejoslnivější nádheře, tak zpanikařila. Náhle bylo vše dokonalé, kromě ní, a nemohla to udělat. Věděla, že si to měli odbýt na zadním sedadle auta, učinit z toho jen další fyzický akt, ne velkou věc. Ale tohle, tohle byla velká věc.

A jak se ukazuje, velké věci jsou dobré věci.

Nejdříve se bála, samozřejmě, jak prokázalo její citové zhroucení. Nebyla jeho první, nechtěla, aby ji srovnával. Ale to byla bláznivá myšlenka.

Byl něžný, pozorný. Dokonalý. Její.

Dokonalý.

Její Ephram.

Dokonalý.

Musela s tou posedlostí přestat, ale nešlo to. Byla do něj od hlavy po paty zblázněná a nemohla ho dostat z hlavy. Byl nádherný, co dělali, bylo nádherné, jako písnička, kterou nemůžete dostat z hlavy.

Teď leží v posteli a usmívá se pro nic a pro všechno. Právě zavěsila telefon, když s ním domluvila. Vlastně ani nemluvili. Strávili podstatnou část těch deseti minut posloucháním dechu jeden druhého.

Líbilo se jí, že s ním může po telefonu mlčet a přesto mít pocit, že to byl ten nejsmysluplnější rozhovor, který kdy vedla.

Pomalu vstane z postele, přijde o oknu svého pokoje a pomalu roztáhne záclony. Je tma a obloha je čistá. Milióny zářivě blikajících hvězd zdobí nebesa.

Vzpomíná, že když byla malá, dlouho po uložení ke spánku se vykrádala z postele a zírala z okna. Zoufale hledala Polárku s myšlenkou, že je kouzelná a splní jí ta nejtajnější přání.

Tehdy byl jejím největším přáním poník. Jemně se zasměje. Tehdy bylo vše tak prosté. Ale tohle, tohle bylo lepší.

Rychle najde Polárku, konec konců to má v krvi. Jakmile na ni upře zrak, naplní jí úcta. Dojde jí něco, co jí jako malou nikdy nenapadlo.

Polárka nepatří jí. Je na obloze, k dispozici pro všechny.

A všichni žijeme pod jednou oblohou.

Rozehřeje ji myšlenka, že by se Ephram mohl dívat na tutéž hvězdu, že jsou spojeni tolika způsoby.

Hledí vzhůru s úctou a úžasem. Na druhé konci města vzhlíží Ephram bez zjevného důvodu k obloze. Zarazí se a na chvilku spočine očima na jedné hvězdě.

KONEC